Historie

Historie obce

Historická pohledniceJak napovídá sám název obce, vznikla původní osada při starém knížecím mostě – jednalo se o most s celnicí na původní zemské stezce z Pšovska do Charvát (od Mělníka k Jičínu), který sloužil k překonání bažin a močálů Koprnické pánve. Kdy přesně byla tato osada založena, nám bohužel není známo, most při přechodu bažinatého potoka však pravděpodobně existoval již ve 12. století. Celnice se pak poprvé zmiňuje v roce 1316 a nejstarší dochovaný záznam o obci pochází z roku 1380, kdy jednu její část kupuje Ctibor Valečovský z Valečova. Název obce od svého vzniku k nynější podobě prodělal dlouhou cestu – v průběhu staletí se objevují různé tvary tohoto jména. Od českého „Kněžnin Most“, přes latinské „Knyeziemost“ a „Knyezomost“ až po německé „Füstenbruck“ či „Fürstinbruck“.

Již roku 1408 je Kněžmost v dobových materiálech nazýván městečkem, skutečného povýšení Kněžmostu na město dosáhl až majitel Vaněk Valečovský poté, co byl uveden do úřadu nejvyššího královského podkomořího. V této době, tedy ve druhé polovině 15. století, pravděpodobně také vznikl městský znak Kněžmostu, tato domněnka však není doložena žádným zachovaným privilegiem. (Popis znaku: Štít svisle rozpoltěný, vpravo modrý, vlevo stříbrný. Uprostřed štítu zlaté slunce ze znaku pánů z Valečova, které však má jenom po pravé polovině k okrajům štítu dosahujících devět paprsků, střídavě přímých a vlnitých). Vaněk z Valečova, věrný přívrženec Jiřího z Poděbrad, se do historie zdejšího kraje zapsal ještě jedním významným činem, v polovině 15. století totiž nechal mezi Kněžniným Mostem a Mnichovým Hradištěm, v místech staršího rodového sídla, vystavět mohutný palác hradu Valečov, jehož zřícenina se pne nad zdejší krajinou dodnes.

 

Úspěšné období poloviny 15. století bylo v Kněžmostě bohužel zakončeno černým rokem 1468, který mu přinesl nejhorší pohromu v dějinách obce. Tehdy město zažilo vpád křižáků, při kterém bylo celé vypáleno. Když se však z této rány vzpamatovalo, bylo započato s jeho obnovou a brzy nastalo nové období rozvoje. Valečovským Kněžmost náležel do roku 1481, v 16. století zde pak vládl rod Vančurů z Řehnic, jehož členové patřili ke známým výtržníkům. Z první poloviny 16. století pochází i nejstarší známá pečeť městečka. V roce 1602 se objevuje první zmínka o škole ve městě. Roku 1654 se Kněžmost dostal do rukou rodu Valdštejnů, kde zůstal na dlouhou dobu.

 

Roku 1788 byla v Kněžmostě postavena školní budova pro 1. třídu. Škola stála v místech nynější školní budovy. V 19. století v městečku proběhly výstavby budov, které dodnes tvoří jeho dominantu. Roku 1827 byla postavena empírová radnice a roku 1843 kostel sv. Františka Serafínského. Z roku 1864 pochází také socha sv. Jana Nepomuckého u hřbitova. V roce 1868 byla zdejší škola povýšena na dvojtřídní, ani ta však pro výuku stále většího množství dětí nestačila, již po sedmi letech proto byla znovu rozšířena na trojtřídní. K roku 1885 kněžmostskou školu navštěvovalo 258 dětí. V roce 1890 proto byla rozšířena na čtyřtřídní a v následujícím roce byla zahájena výstavba nové školní budovy. Výuka byla v nové škole zahájena v září 1892. Druhá polovina 19. století byla ve znamení rozvoje kulturního a společenského života.

 

Rok 1914 přinesl první světovou válku. Zpočátku se sice věřilo, že konflikt bude krátký a vítězný, brzy se však ukázala smutná pravda – lid čekaly čtyři dlouhé a strastiplné roky. Během války lidé trpěli nedostatkem – potraviny a různé dříve běžně dostupné předměty byly vydávány pouze na lístky, přičemž jejich příděly se stále snižovaly. Nejednou lidé poznali i hlad. Zemědělské produkty, nejrůznější výrobky, koně, dobytek a další věci musely být odevzdávány pro potřeby armády, v zimě byl nedostatek uhlí… Už tak těžkou situaci v obci ještě zhoršil odchod řady mužů na frontu. Ženy a děti pak musely zastat jejich práci. Někteří z odvedených se domů již nikdy nevrátili a řada mužů se vrátila nadosmrti zmrzačená.

 

Mír přišel až v roce 1918. Spolu s ním lidé oslavovali také vznik samostatné Československé republiky. Konec války ovšem neznamenal okamžitý konec všech problémů – ještě řadu měsíců totiž přetrvávaly problémy se zásobováním apod.. Život v obci se však přeci jen pomalu vracel do starých kolejí. Ve 20. letech nastalo nové období rozvoje. To přerušila až světová hospodářská krize z let 1929 – 1933, během níž značně narostla nezaměstnanost, což mělo za následek pokles životní úrovně. V druhé polovině 30. let však již opět pokračovalo období prosperity a rozvoje. V této době však také začalo růst napětí mezi Čechy a Němci. Situace mezi oběma národy vyvrcholila v roce 1938. Tehdy v Československu proběhly mobilizace na obranu před německým vpádem. Jaká atmosféra tu v této době panovala svědčí to, že obyvatelé obce spontánně zasílali dary na obranu státu. Pak ale přišla Mnichovská dohoda. V ní nám západní mocnosti odmítli pomoc a kladení odporu mnohem silnějšímu nepříteli tak ztratilo smysl. Německá armáda obsadila pohraničí a nedlouho nato i celé Česko.

 

Druhá světová válka v Kněžmostě probíhala podobně jako válka předešlá. Lidé znovu strádali nedostatkem, znovu se odváděly výrobky a naturálie pro potřeby armády, ke všemu všude vládl strach z nacistického teroru. Osvobození přišlo v květnu roku 1945. Na konci 40. let pak mohlo začít další období oprav a budování. V roce 1951 byla sloučena správa národní a střední školy a byla vytvořena první devítiletka v okrese. Od listopadu byla při škole také družina mládeže. V červenci roku 1954 byla zahájena generální oprava budovy školy. Později, v srpnu roku 1985 byl pro II. stupeň školy přistavěn ještě pětitřídní pavilon. V roce 1991 zdejší školu navštěvovalo 210 žáků.

 

Dnes je obec Kněžmost správním a obchodním centrem pro devět katastrálních území s čtrnácti místními částmi – Býčina, Čížovka, Drhleny, Chlumín, Koprník, Lítkovice, Malobratřice, Násedlnice, Solec, Soleček, Srbsko, Suhrovice, Úhelnice a Žantov. Kněžmost je pro svoji polohu na jihozápadním okraji Českého ráje jedním z nejvyhledáva­nějších center rekreace a turistiky v této oblasti. Je východiskem mnoha pěších a cykloturistických tras do velmi atraktivního okolí lesů, rybníků a skalních útvarů. Ve zdejším okolí jsou k vidění také zřícenina hradu Valečov, hrad Kost či kostel Nanebevzetí p. Marie v Solci z 1. pol. 14. století. Na území obce je dnes celá řada podniků a firem vytvářejících pracovní příležitosti pro celé okolí. Výhodná poloha a blízkost průmyslových závodů přitom láká další investory, zejména z oblasti automobilového průmyslu. To vše obci dává tušit světlou budoucnost.


Použitá literatura:
Velká encyklopedie měst a obcí ČR
100 let základní školy v Kněžmostě. ZŠ v Kněžmostě 1992 

Historie spádových obcí

Býčina

Ves je doložena poprvé k roku 1358. Do roku 1420, kdy byl vypálen cisterciácký klášter, patřila k jeho zboží. Po roce 1483, kdy vymírá rodina Příbkova z Bejčiny, král dal jejich zboží Janu z Házmburka a na Kosti. Roku 1536 za Vančurů ze Řehnic byla ves připojena k jejich panství Studénka. Během třicetileté války získává toto panství rod Valdštejnů z mnichovohradišťské větve a připojuje k panství Zvířetice. 

Čížovka

Původně zvané Čížov. Byla založena současně se zaniklou vsí Suchý Důl před rokem 1615 v místě vykáceného lesa. Patřila pod panství Horní Malobratřice.

Drhleny

Původně zvané Drliny. Patří katastrálně k obci Suhrovice. Její součástí jsou minimálně od konce 18. století, kdy bylo zavedeno povinné číslování domů. První zmínka o obci je k roku 1572, ale uváděn je pouze rybník, který patřil Vančurům z Řehnic. Další zmínka je z roku 1604, kdy je odtud uváděn i mlýn, v tomto roce přechází Drhleny od panství Horní Malobratřice k panství Valečov. 

Chlumín

Poprvé je ves připomínána v roce 1405, kdy byla v majetku Dobeše Hrzána z Újezda jinak z Chlumína nebo Harasova. Potomci Dobeše vlastnili Chlumín několik generací. Patrně za vpádu křižáků roku 1468 byl zdejší dvorec vypálen a zůstal dlouho pustý. Ještě roku 1545 se uvádí pustý dvůr Chlumín. Stál pravděpodobně v místech stavení č.p. 3. Místem je vyvýšenina u bývalého rybníčku na severozápadě vsi.

Koprník

Tvrz se tady patrně nalézala ve východní části vsi. Sídlil v ní vladyka Oldřich z Koprníku. Rodina měla široké příbuzenstvo na Valečově, v panství Studénka, ale i v Polsku. Takovéto rozptýlení vyšší i nižší šlechty bylo v té době obvyklé. Vladyka Koprník konal pravděpodobně strážní službu na obchodní stezce, která tudy vedla. To dotvrzuje erb rodu Koprníků, muže se sekyrou, neboť to je erb stráže. Zde by snad mohlo být hledáno i odvození jména Koperník a snad i osady Koprník.  Strážný s kopím či sekyrou měl totiž titul kopeník, tj. voják ozbrojený kopím. Další verzí názvu je odvození od rostliny koprníku štětinolistého, který zde kdysi hojně rostl. 

Rodina z blíže neznámého důvodu opustila tvrz a vystěhovala se do Krakova v Polsku. A právě roku 1392 byl děd hvězdáře Mikoláše Koperníka zapsán do Krakovské městské kroniky a byl potvrzen jako řádný občan z Čech občanem Doubravou, který se z Čech přistěhoval do místa již dříve. Tomuto přistěhovalci se narodil syn Mikoláš, který roku 1462 přesídlil do Toruně. Zde si zařídil pekařství a narodil se mu syn Mikoláš, budoucí významný hvězdář.  Je tedy s největší pravděpodobností možné, že Koprník je původním sídlem Koperníkova rodu. 

Ves jako taková zpustla v době husitských válek. V 16. století zde byl pouhý rybník, který náležel k Valečovu. V roce 1592 zde stála pouze jedna obývaná usedlost, později byla ves obnovena.

Lítkovice

První doklad o zdejším statku je z roku 1363, kdy jsou doloženi první členové zemanského rodu jako podílníci kostelního práva ve Všeborsku. Tvrz jako taková doložena není, ani počet zdejších dvorů. Je doloženo, že Mikeš z Lítkovic prodal roku 1370 dvůr Heršovi z Valečova. Roku 1570 zakoupil zdejší poplužní dvůr Vilém Odkolek z Újezda. Původní poplužní dvůr se nachází na východní straně vsi, kde v jeho východní části pak stávalo sídlo. 

Malobratřice

Obec byla od svého počátku rozdělena mezi několik vladyků. První písemná zmínka je k roku 1354, kdy vladykové z Malobratřic vybírají spolu se Soleckými obyvateli kněze na Solec. Malobratřice byly několikrát spojeny a opět rozděleny (Horní a Dolní Malobratřice) minimálně mezi dva majitele. V roce 1716 koupil jednu část obce hrabě František Josef z Valdštejna a nedlouho po tomto roce kupuje, po smrti původních majitelů, i část druhou. Tím dochází k definitivnímu spojení obojích Malobratřic. K hraběcímu panství patří do roku 1945.

Násedlnice

První doklad o tvrzi je z roku 1398, kdy je připomínám Odkolek z Násedlnice, člen rodu Odkolků z Újezdce.

Násedlnické sídlo často měnilo majitele. V roce 1607 je zmiňován Jindřich Krsovský z Krsovic v Násedlnici a je patrné, že tato tvrz či mladší stavba tvrze tady stála až do počátku 17. století. 

Středověká tvrz přímo v Násedlnici zřejmě nestála. Je možné, že se nacházela v blízkosti dnes existující samoty Žabokliky, tedy na malém chloumku jihovýchodně od samotné vsi. Tato tvrz měla nejspíš zaniknout ve válkách 15. století. Další místo, kam historici umisťují zdejší tvrz, je ostrov v zaniklém rybníce Volšáku. Dodnes je v protipovodňových mapách zakreslena oválná vyvýšenina, která mohla být ostrovem s tvrzí.  Ve vsi měl patrně stávat zemanský dvorec s dřevěnou srubovou stavbou. Někde v prostoru dnešního dvora, snad na jeho západním nároží, stávalo mladší renesanční sídlo. 

Solec

První zmínka o vsi se nachází v predikátu Všeslava ze Solce uváděného roku 1323.  Zboží bylo patrně rozděleno na dvě části a stál zde alespoň jeden dvůr. O něco později vyrostla v Solci dřevěná tvrz, stávající na stráni proti kostelu. Zanikla již ve druhé polovině 15. století, snad v souvislosti s vpádem Lužičanů. Na přelomu 19. a 20. století patřil k Solci Soleček a Žantov. V roce 1900 zde byla postavena škola. V Solci byly tři hostince a také kupecký krám. V období mezi dvěma válkami zde působily vedle sebe tři společenské organizace. Nejstarším spolkem byl Sbor dobrovolných hasičů Solec, spolek divadelních ochotníků Havlíček a sdružení studujících ze Solce a okolí.

Významnou dominantou je kostel Nanebevzetí Panny Marie. Je situován na vyvýšenině, kterou od bývalé tvrze odděluje údolí, kterým prochází příjezdová cesta na náves. O starobylosti soleckého kostela svědčí i bohoslužebné předměty. V gotickém kostele byly i varhany, později převezené na hrad Valdštejn. Každoročně se zde koná (na počest svátku Panny Marie) tradiční Mariánská pobožnost. 

Soleček

První zmínka o vsi a tvrzi na Solečku je z roku 1380. Majitel byl Ješek Studl ze Solečka. Dominantou obce je budova bývalého dvora, v jehož areálu stávala ve středověku tvrz. Současný čtvercový dvůr byl vystavěn v místě staré tvrze v letech 1848 – 1850. Areál původní tvrze a dvora je zakreslen na první katastrální mapě Solečku z roku 1842. Posledním pozůstatkem původní tvrze je nádržka Kobýř, zdroj vody pro mlýn Pod Kobýří. 

Srbsko

Vesnice, o níž první písemná zpráva je až z roku 1534, byla nejspíš pojmenována podle původu kolonistů, lužických Srbů, kteří ji na konci druhé přemyslovské (vnitrozemské) kolonizace založili. Dokládají to archeologické nálezy z posledních let, které posouvají vznik obce do 13. století. Zanikla však a byla znovu založena, to můžeme usuzovat podle přípony názvu – sko. Právě takto názvy zaniklých a znovuobnovených vesnic končí. Z obce zůstala pouze dvě hospodářství, která dala vzniknout obci nové.  

Suhrovice

Ves byla součástí statku Soleček. K roku 1551 se uvádí sídlo Jana Lišky ze Suhrovic, kde pravděpodobně stával dvůr. O jeho podobě nebylo dosud nic zjištěno.

Těsně před Suhrovicemi ve směru od Kněžmosta (naproti rybníku), byly nalezeny v roce 1993 zlomky keramiky, které dokládají existenci sídliště v 5. – 3. tisíciletí před naším letopočtem. O 10 let později zde bylo nalezeno několik kamenných nástrojů a štípaných pazourků. Tyto nálezy posoudil specialista na paleolit a podle něho by některé „pazourky“ mohly náležet paleolitickým lovcům až z doby před 140 000 lety. 

Úhelnice

První zpráva o Úhelnici je z roku 1395. V roce 1411 je odtud připomínán Petr ze Stakor a Úhelnice a tehdy je také připomínán dvůr. Doložena je účast Vrška z Úhelnice v roce 1440 na sněmu v Nymburce. V roce 1454 koupil Úhelnici Mikuláš Fricek z Daliměřic. Jeho potomek Zikmund při prodeji volenovického (Valy) zboží Radě města Mladé Boleslavi prodává i pusté dvory v Úhelnici. Sídlo se nedochovalo.

Žantov

Jedna verze říká, že Žantov nebo také Žandov, má svůj název podle písčité mokřiny, na které dolní část obce dodnes stojí. V kronice obce Solec je Žantov zvaný podle pánů Žantovských ze Žantova a na Nedakřevicích, kteří se zde v 16. století připomínají. Ves je doložena poprvé roku 1380, bratři Mikuláš a Jeniš ze Solečku zde vlastnili tři kmetcí dvory (selské statky). Další zmínka je z roku 1393, kdy po zřízení kaplanství v Bosni dostalo toto roční plat dvou kop grošů českých ze zdejších gruntů, patřících k Valečovu. Roku 1523 se poprvé připomíná mlýn, později zvaný Loučný. Obec nakonec přešla do majetku Vančurů z Řehnic k panství Soleček a po vymření rodové větve získali panství mnichovohradišťí Valdštejnové. Drželi je do roku 1945.